Vítejte u nás!

Papež František 

Ježíš dal příklad neustálé modlitby, praktikované s vytrvalostí. Ustavičný dialog s Otcem, mlčky a v usebrání, je oporou celého jeho poslání. Evangelia nám podávají také jeho pobidky učedníkům, aby se modlili naléhavě a neochabovali. Katechismus připomíná tři podobenství z Lukášova evangelia, jež zdůrazňují tuto charakteristiku Ježíšovy modlitby (srov. KKC, 2613).

Modlitba musí být především houževnatá: jako onen člověk z podobenství, který neodbytně žádá přítele uprostřed noci o tři chleby pro svého nenadálého hosta. Přítel odpoví záporně, protože je už na lůžku, ale on naléhá a naléhá, dokud jej nedonutí vstát, aby mu dal chléb, o který prosí (srov. Lk 11,5-8). Neúprosně prosí. Bůh je však trpělivější než my, a ten, kdo s vírou a vytrvalostí klepe na bránu jeho srdce, nebude zklamán. Bůh vždycky odpoví, vždycky. Náš Otec dobře ví, co potřebujeme; neodbytnost nemá za cíl jej informovat nebo přesvědčit, nýbrž živit v nás touhu a očekávání.

Druhé podobenství je o vdově, která se obrací na soudce, aby se jí zastal. Soudce je muž bez skrupulí, ale nakonec se rozhodne vdově vyhovět, dohnán její neodbytností (srov. Lk 18, 1-8). Říká si: „Raději se jí zastanu, aby mne pořád neobtěžovala.“ Toto podobenství dává pochopit, že víra není nějaký momentální impuls, nýbrž odvaha dovolávat se Boha, ba „diskutovat“ s Ním a nerezignovat před zlem a nespravedlností.

Třetí podobenství představuje farizeje a celníka, kteří se jdou modlit do chrámu. První se obrací k Bohu chválou svých zásluh; druhý se necítí hoden ani vstoupit do svatyně. Bůh však nevyslyší modlitbu toho prvního, tedy pyšných, nýbrž modlitbu pokorných (srov. Lk 18,9-14). Není pravé modlitby bez pokorného ducha. A právě pokora nás vede, abychom prosili v modlitbě.

Učení evangelia je jasné. Je třeba se modlit ustavičně, i když se všechno jeví jako marné, zdá se, že Bůh je hluchý a němý a že jde o ztrátu času. I když je nebe potemnělé, křesťan se nepřestává modlit. Jeho modlitba je souběžná s vírou. A víra může mnohdy v životě vypadat jako iluze a jalová námaha. V našem životě jsou temné chvíle, kdy se víra jeví jako iluze. Praktikovat modlitbu však znamená přijímat také tuto námahu. Někdo řekne: „Otče, já se modlím a necítím nic... mám vyprahlé srdce.“ Musíme pokračovat i v těchto chvílích, kdy nic necítíme. Mnoho svatých a světic zakusilo noc víry i mlčení Boha – kdy klepeme a Bůh neodpovídá – a svatí vytrvali.

V těchto nocích víry není nikdy sám ten, kdo se modlí. Ježíš totiž není pouze svědkem a mistrem modlitby, je víc. On nás zahrnuje do svojí modlitby, abychom se mohli modlit v Něm a skrze Něho. A to je dílo Ducha svatého. Z tohoto důvodu nás evangelium nabádá prosit Otce v Ježíšově jménu. Svatý Jan přináší tato Pánova slova: »za cokoli budete prosit v mém jménu, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi« (Jan 14,13). Katechismus vysvětluje, že „jistota vyslyšení našich proseb je založena na Ježíšově modlitbě“ (KKC, 2614). Ta dává lidské modlitbě křídla, která toužila mít vždycky.

Jak tady nezmínit slova 91. Žalmu, plné důvěry, prýštící ze srdce, které všechno očekává od Boha: »Ochrání tě svými perutěmi, uchýlíš se pod jeho křídla, štít a pavéza je věrnost jeho. Nemusíš se bát noční hrůzy, šípu létajícího ve dne, moru, který se plíží ve tmě, nákazy, jež pustoší o polednách« (Žl 91,4-6). V Kristu se tato nádherná modlitba naplňuje, v Něm nachází plnost svojí pravdy. Bez Ježíše by našim modlitbám hrozilo, že budou redukovány na lidské snahy, určené nejspíše k nezdaru. On však vzal na Sebe každé zvolání, každý vzdech, každý jásot, každou úpěnlivou prosbu... každou lidskou modlitbu. Nezapomeňme, že se v nás modlí Duch svatý, vede nás k modlitbě a přivádí k Ježíši. Je darem, který nám daroval Otec i Syn na cestu k setkání s Bohem. Když se modlíme, pak se v našem srdci modlí Duch svatý.

Kristus je pro nás vším, také v našem životě modlitby. Svatý Augustin to říká působivým výrazem, který nacházíme také v Katechismu. Ježíš „se za nás modlí jako náš kněz, modlí se v nás jako naše hlava; my se modlíme k němu jako k svému Bohu. Poznávejme tedy naše hlasy v něm i jeho hlas v nás“ (KKC, 2616). Proto se křesťan, který se modlí, ničeho neobává, svěřuje se Duchu svatému, který nám byl darován, prosí v nás a vzbuzuje modlitbu. Kéž nás Duch svatý, Mistr modlitby vede a učí modlitbě.