Vítejte u nás!

„Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: Radujte se!“ (Mt 28,9). Tak znějí první slova Zmrtvýchvstalého poté, co Marie Magdalská a druhá Marie objevily prázdný hrob a setkaly se s andělem. Pán jim jde vstříc, aby jejich smutek proměnil v radost a potěšil je vprostřed soužení (srov. Jer 31,13). Zmrtvýchvstalý chce ženy vzkřísit k novému životu a spolu s nimi též celé lidstvo. Chce, abychom již nyní měli účast na vzkříšení, které nás očekává.

Výzva k radosti se jeví jako provokace a dokonce jako špatný žert, když si uvědomíme závažné důsledky viru Covid-19. Nemnozí lidé by ji společně s emauzskými učedníky mohli považovat za gesto plynoucí z nevědomosti či neodpovědnosti (Lk 24,17-19). Stejně jako první učednice, které se vypravily k hrobu, nás obklopuje atmosféra bolesti a nejistoty, která vede k otázce: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ (Mk 16,3). Jak naložíme s touto situací, která nás zcela ovládla? Dopad toho všeho, co se děje, citelné následky, které se již hlásí a probleskují, bolest a zármutek nad našimi drahými nás dezorientují, zneklidňují a ochromují. Je to tíha náhrobního kamene, která se vetřela před budoucnost a ve své věcnosti hrozí, že pohřbí veškerou naději. Je to tísnivá úzkost zranitelných a starých lidí, kteří procházejí touto karanténou v naprostém osamocení, stísněnost rodin, které už nevědí, jak přinést jídlo na domácí stůl, tíže vyčerpání, která se zmocnila udolaného zdravotnického a bezpečnostního personálu...tíha, která zdánlivě bude mít poslední slovo.

Postoj žen v evangeliu nicméně vyvolává pohnutí. Navzdory pochybnostem, utrpení, rozpakům z nastalé situace a dokonce strachu z pronásledování i všeho, co by se jim mohlo stát, se daly do pohybu a nepodlomilo je nic z okolních událostí. Z lásky k Mistrovi a ve své příznačné, nenahraditelné a požehnané ženské genialitě dokázaly brát život, jaký byl, a chytře obešly překážky, aby se přiblížily k Pánu. Na rozdíl od mnoha apoštolů, kteří se rozutekli v záchvatu strachu a nejistoty, kteří Pána zapřeli a zmizeli (Jan 18,25-27), zde ženy jednoduše byly a doprovázely, aniž by unikaly dění anebo je přehlížely, aniž by se úprkem vytratily. (...)

Pokud jsme se v této době mohli něčemu přiučit, pak je to skutečnost, že se nikdo nemůže zachránit sám. Hranice padají, zdi se hroutí a integralistické projevy se rozplývají, když se všichni ocitáme před téměř nepostřehnutelnou přítomností, vyjevující křehkost, z níž jsme učiněni. (...)

V tomto čase soužení a žalu bych ti přál, abys tam, kde jsi, mohl zakusit, jak ti Ježíš přichází naproti, zdraví tě a říká: “Raduj se” (Mt 28,9). Kéž by nás tento pozdrav podnítil k tomu, abychom vzývali radostnou zvěst o Božím království a šířili ji dál.